Knihy bychom dnes asi jen zřídka považovali za životu nebezpečné předměty. Některé staré spisy však obsahují natolik nebezpečné prvky, že by nás dokázaly zabít pouhým dotekem. Tyto knihy se přitom stále nacházejí na pultech knihkupectví, v regálech knihoven, a možná dokonce i u vás doma.
Levnější vazby knih obsahovaly toxické příměsi
Na katalogizaci těchto knih se zaměřuje iniciativa Poison Book Project, která je společným výstupem muzea, knihovny a univerzity v americkém státě Delaware. Zájmem této organizace pak není samotný obsah na stránkách knih, ale jejich fyzické součásti, především pak barvy použité na obálkách. Nedávno tak například Poison Book Project rozhodl o stažení dvou knih z francouzské národní knihovny kvůli podezření, že jejich zářivě zelené desky obsahují arsen. Tato obava přitom koření z historických postupů vázání knih. V průběhu 19. století se kvůli obrovském zájmu o četbu knihaři rozhodli začít šetřit, a namísto drahých kožených vazeb tak začali používat látkové, mnohdy obarvené jasnými a pestrými odstíny, které měly zaujmout na první pohled.
Jed ukrytý v odstínech červené, žluté a zelené
Jedním z oblíbených pigmentů byla Scheeleho zelená, pojmenovaná po Carlu Wilhelmu Scheelemu, německo-švédském chemikovi, který v roce 1775 zjistil, že ze směsi mědi a arsenu lze vyrobit zářivě zelený pigment. Výroba tohoto barviva byla nejen levná, ale vedla i k zisku zářivě zelené barvy, která do té doby neměla obdoby. Směs se pak užívala více než sto let. Scheeleho zelená nakonec upadla v nemilost, protože měla tendenci černat. Vědci tak vyvinuli jiné druhy směsí, které se začaly kromě knih užívat i k barvení oděvů svíček či tapet. Tyto pigmenty se však snadno rozkládaly a uvolňovaly jedovatý a karcinogenní arsen. Případů přiotrávených lidí postupně přibývalo, a příběhy o jedovatých barvách se staly legendou, která přežila až dodnes – ovšem společně se samotnými jedy, o nichž se v ní vypráví.
Zelená barva navíc není jedinou barvou, které je třeba se obávat. Obavy vzbuzuje také červený pigment vermilion, který se do češtiny někdy překládá jako rumělková červeň. Barvivo izolované z minerálu s názvem cinabarit neboli rumělka se těšilo oblibě již před tisíci lety. Bohužel však obsahovalo nebezpečný sulfid rtuťnatý. Z archeologických nálezů dnes víme, že tato látka se stala příčinou úmrtí několika neolitických umělců, kteří vermilion používali na své malby. I dnes pak tento pigment najdeme například na mramorovaných vzorech na vnitřní straně knižních desek.
Účastníky projektu Poison Book Project pak zaujala také žlutá. V tomto případě je na vině chroman olovnatý, jehož odstín si zamilovali nejrůznější malíři a umělci, včetně slavného Vincenta van Gogha, který ji hojně používal například ve své nejslavnější sérii obrazů s názvem Slunečnice. Navzdory toxicitě olova a chromu je však žlutý pigment v porovnání s červeným či zeleným barvivem méně problematický, jelikož se hůře vstřebává do organismu. I tak ale představuje dostatečné riziko na to, abychom se styku s ním pokud možno úplně vyhnuli.
Jak se vyhnout případné otravě
Co tedy dělat, když narazíte na zelenou knihu v látkové vazbě pocházející z 19. století? V první řadě je třeba zachovat chladnou hlavu. K vystavení se riziku těžké otravy arsenem byste nejspíš museli knihu sníst. Krátkodobý kontakt však může přesto vyvolat některé dráždivé reakce očí, nosu či krku. V přímém ohrožení jsou tedy spíše lidé, kteří s těmito knihami pravidelně manipulují. Pokud však přesto máte obavy s možné otravy, je vhodné si na čtení vzít rukavice a vyhnout se dotykům na obličej. Nezapomeňte pak také na důkladnou osobní hygienu.
Aby projekt Poison Book Project pomohl s identifikací těchto potenciálně nebezpečných knih, zapojil do svého výzkumu i data získaná od širší veřejnosti. Výzkumníci navíc distribuují záložky s bezpečnostními varováními, na nichž jsou také vyobrazeny různé odstíny smaragdově zelené barvy, které mají napomoci jejich identifikaci. Díky této práci již bylo identifikováno více než 240 jedovatých knižních vydání z celého světa, a další každým rokem postupně přibývají.
Zdroje: sites.udel.edu, nationalgeographic.com, the-sun.com
