Pravděpodobně každý má ve svém okolí někoho, o němž by si troufnul tvrdit, že trpí nedostatkem fantazie. Málokdo už ale ví, že je tento fenomén skutečnou diagnostikovanou poruchou, a život s ní není rozhodně žádný med.
Problémy s představivostí označuje odborná veřejnost termínem afantazie, laicky se pak tomuto stavu často přezdívá „slepá mysl“. Nemožnost vizualizovat si zvukové či vizuální vjemy či vést debaty se svým vnitřním hlasem může řadě z nás připadat neuvěřitelná až úsměvná, ve skutečnosti je však tento problém mnohem komplexnější, než by se na první pohled mohlo zdát.
Co se stane, když vás nevede vnitřní hlas
Naše vnitřní já nám mnohdy pomáhá s těžkými rozhodnutími či s uspořádáním myšlenek. Promlouvá k nám hlasem, který je ve své podstatě zhmotněním našich vlastních myšlenek. Tyto myšlenky jsou jen a jen naše, a každý z nás je má uzpůsobené k obrazu svému. Promlouvají k nám tedy nám důvěrně známým jazykem.
V mysli lidí trpících afantazií však tento hlas úplně chybí, případně promlouvá takovým jazykem, kterému mozek nerozumí. Někteří tak mohou mít problémy s představivostí vizuálních zážitků, jiní neslyší vnitřní hudbu, další zase netuší, jaké pocity v nich může vyvolat dotek druhé osoby. Takoví lidé mohou svému okolí připadat jako apatičtí či ignorantští, ve skutečnosti však svádějí litý boj uvnitř své vlastní mysli.
Klíčová je důvěra v podvědomí
Při komunikaci s ostatními si často naši myšlenku nejprve řekneme v naší hlavě, než ji vyslovíme nahlas. Co ale dělat v případě, že tento hlas neslyšíme? Lidé s absencí představivosti se zkrátka musí naučit komunikovat přímo a bez zbytečného přemýšlení. Spoléhat se přitom mohou například na vlastní podvědomí, které instinktivně reaguje na některé scénáře, které by si zdravá mysl dokázala bez větších potíží vizualizovat dříve, než se stanou. Plánování se tak stane prostou směsicí pohybů úst či rukou, a komunikace se omezí na soubor textur, které mozek bez špetky představivosti skládá jednu za druhou do výsledného obrazu.
Kuriozní experiment s černou kočkou
Mozek a myšlení jsou samy o sobě velmi komplexní, a poruchy s nimi související jsou ve složitosti ještě o úroveň dál. Omezení představivosti tak může být pouze částečné. Existují případy lidí, kteří například uzdu fantazie popustit dokážou, omezují se však pouze na verbální myšlenky. Vizuální představy tak mnohdy úplně chybí, a lidé tak mnohdy ani netuší, že existují i jiné způsoby myšlení než prostřednictvím samotných slov.
Dvojice psychologů z australské The University of Queensland se nedávno rozhodla provést experiment s představivostí v komunitě lidí s poruchou představivosti. Experiment byl o to zajímavější, že oba vědci sami trpěli afantazií. Rozhodli se však přiblížit tuto poruchu širší veřejnosti. V rámci pokusu dostali dobrovolníci za úkol představit si poměrně jednoduchou věc – černou kočku.
V celé místnosti se našel pouze jediný člověk, který si zvíře dokázal vizualizovat. Zbytek osazenstva pak zkrátka nedokázal pochopit, jak by bylo možné černou kočku v hlavě vidět v případě, že mají zavřené oči. Vědci se pak se svými úvahami týkající se afantazie svěřili v poměrně zajímavé studii zveřejněné v odborném časopise Frontiers in Psychology. Práce je kromě vědeckého článku zároveň kuriozním rozborem vlastních myšlenek obou autorů.
Temná stránka afantazie
Takovéto situace pochopitelně mohou vést k poměrně silné frustraci a depresím. Život bez fantazie se může zdát spoustě lidí prázdný a matoucí. I proto se dvojice autorů výše uvedené práce snaží zvýšit povědomí o tom, že afantazie je skutečná, a že lidé jí trpící mohou na první pohled vystupovat trochu jinak, než je obvyklé. Vědci však věří, že by se z tohoto stále poměrně kuriozního fenoménu mohla stát diagnostikovaná porucha, se kterou se naše moderní společnost postupně dokáže naučit žít.
Zdroje: frontiersin.org, aphantasia.com, verywellmind.com, theguardian.com
