V oblasti lékařských anomálií je jen málo stavů, které vzbuzují takovou zvědavost a obavy jako tzv. akvagenní kopřivka, kterou bychom mohli zjednodušeně popsat jako alergii na vodu. Toto vzácné postižení pak mění zdánlivě neškodný kontakt s vodou ve skutečně trýznivé utrpení.
Zmatený imunitní systém
Lidé s diagnózou akvagenní kopřivky mají svůj život poznamenaný nesnesitelným pocitem pálivého svědění hluboko pod kůží, a to při pouhém letmém kontaktu s vodou. Předpokládá se, že podstata alergie na vodu spočívá v abnormální imunitní reakci vyvolané interakcí vody s kůží. Obranný systém těla si tak vodu zkrátka splete s nebezpečnou látkou, a při kontaktu s ní tak náš metabolismus doslova bije na poplach. Spustí se signální dráha iniciující uvolňování histaminu, která je typická právě pro alergické reakce, což vede k projevům kopřivky a svědění.
Na vině jsou genové mutace
Vědcům se podařilo zjistit, že za akvagenní kopřivkou nejspíš stojí některé konkrétní mutace genů, například FABP5, který zodpovídá za funkce kožní bariéry. Změny v jeho sekvenci pak narušují schopnost kůže odpuzovat vodu, a vedou tak k zánětlivé reakci. Mutace pak byly objeveny i v genech podílejících se na regulaci imunity a integritě kůže. Některé tyto změny však mohou vyvolat nejen dědičné predispozice, ale i faktory prostředí, například hormonální změny nebo expozice chemickým látkám. Pochopení genetického základu nabízí vědě nové poznatky o tom, jak k onemocnění dochází, a o možných způsobech léčby. Identifikací specifických genetických markerů lze pak vyvinout individualizované léčebné přístupy zaměřené na konkrétní buněčné mechanismy.
Navzdory poměrně hlubokým znalostem a pokrokům v oblasti genetiky zůstává v našem poznání akvagenní kopřivky stále mnoho neznámých. Kombinací znalostí z oblasti vědy a medicíny však chtějí vědci toto tajemství postupně rozlouskávat, a zdokonalit tak metody diagnostiky i léčby této poruchy.
Vzácnou alergii má hrstka „vyvolených“
První doložené zmínky o alergii na vodu pocházejí z konce 20. století, kdy byly popsány případy lidí postižených kopřivkou po styku s tekutinou. Od té doby se v lékařské literatuře tu a tam objevují ojedinělé případy, které přispívají k rozvoji našich znalostí o tomto onemocnění. Nejnovější trendy naznačují postupný nárůst počtu případů, který je způsoben zvýšenou informovaností zdravotníků a lepšími diagnostickými možnostmi. Navzdory své tajemnosti zanechává tato nemoc na postižených nesmazatelnou stopu a ovlivňuje prožitky pacientů hlubokým a nečekaným způsobem. Podle současných odhadů bylo na celém světě zaznamenáno méně než 100 případů, a léčba této alergie tak představuje skutečně velkou výzvu.
Jak lze alergii na vodu léčit? Možnosti jsou omezené
Konvenční léčba alergií v podobě antihistaminik či kortikosteroidů nabízí pro lidi trpící akvagenní kopřivkou dočasnou úlevu, nemusí však řešit základní příčinu. Objevují se ale i zmínky o experimentální fototerapii, kdy je zasažená kůže vystavena ultrafialovému světlu s cílem zklidnit imunitní reakci a zmírnit zánět. Tato forma léčby se jeví být poměrně nadějnou. Potenciál má pak také cílená biologická léčba pomocí monoklonálních protilátek – ta je však stále v počátcích vývoje.
Úplně se vyhýbat vodě může být poměrně komplikované, přesto je ale prevence jednou z nejúčinnějších metod vyhnutí se zdravotním komplikacím. Lidé trpící alergií na vodu by se pak neměli být vyhledat odbornou psychologickou pomoc, a mít tak možnost naučit se své zdravotní problémy lépe zvládat. Mezitím nezbývá než čekat, až věda pokročí v popisu této vzácné poruchy o něco dál. S ohledem na omezený počet reálných pacientů ale akvagenní kopřivka zatím zůstává vzácnou kuriozitou, na kterou v běžném životě asi jen tak nenarazíte.
Zdroje: allergyasthmanetwork.org, healthline.com, medicalnewstoday.com
