Lidé mají tendenci přirovnávat potkany, netopýry či holuby k havěti přenášející nespočet nebezpečných nemocí. Nový výzkum však ukazuje, že jsme to naopak my, kdo je pro zvířata větší hrozbou než ona pro nás, jelikož jim předáváme zhruba dvojnásobek virů, než od nich vůbec můžeme chytit.
Lidské viry se šíří napříč živočišnou říší
„Pochopení toho, jak a proč se viry vyvíjejí tak, že přeskakují na různé hostitele napříč širším stromem života, nám může pomoci zjistit, jak vznikají nová virová onemocnění u lidí a zvířat,“ vysvětluje genetik Cedric Tan z University College London, jeden z autorů nové studie. Spolu se svými kolegy se tak mezi 32 rodinami virů snažil identifikovat ty, které by mohly infikovat lidské tělo. Do následných výpočtů pak tým zahrnul četnost mezidruhových přeskoků v živočišné říši, přičemž zjistil, že k přenosu z člověk na jiné zvíře došlo v úctyhodných 64 procentech případů.
Naše populace jako celosvětový virus
Za vysokou míru nakažlivosti zvířat lidskými viry může především skutečnost, že jsme se jako populace dokázali adaptovat na širokou škálu rozmanitých prostředí. Vyšší odolnost našeho těla tak paradoxně posílila i patogeny, které přenášíme. Lidstvo samo je pak v podstatě jakýmsi virem šířícím se po celé planetě, a není tak divu, že se s jeho rozpínavostí šíří i infekce, které přenáší. Tyto viry navíc mají mnohem více příležitostí k oněm mezidruhovým přeskokům, a získají tak rozmanitější portfolio „nelidských“ hostitelů ve srovnání s jinými cizopasníky s omezenými schopnostmi přenosu. Svým chováním, kdy stresujeme život okolo nás náhlými změnami či úplným ničením životního prostředí, pak virům tento přechod ještě více usnadňujeme.
Nejde pak pouze o ekologický problém, ale o zdravotní riziko, které ohrožuje nejen zvířata, ale v konečném důsledku i nás samotné. Pokud virus přenášený člověkem infikuje nový živočišný druh, může v přírodě přežívat i v době, kdy bude v rámci lidské rasy považován za vymýcený. V horším případě pak může dále mutovat a vyvíjet se, přičemž po návratu do organismu člověka napáchá mnohem větší škody než během původní infekce. Nedávná pandemie koronaviru nám naskytla možnost sledovat jeden takový případ v praxi, kdy docházelo ke zpětnému šíření viru přes jeleny či norky.
Co to znamená pro budoucnost naší planety?
Tento způsob infekce je obrovským rizikem například pro ohrožené druhy, což vede k otázkám ohledně etiky očkování volně žijících zvířat. „Lidé jsou jen jedním uzlem ve spletité síti hostitelů, v níž dochází k neustálé výměně virů,“ uvádí dále Tan ve své práci. Předchozí výzkumy tato zjištění podporují. Zatímco je známo více než 1,6 milionu zvířecích virů, na člověka se přenáší pouhá desetina procenta. V případě lidských patogenů je však jejich infekčnost a rizikovost násobně větší.
Vědci se aktuálně snaží přijít na to, jak tyto mezidruhové viry vůbec fungují. Objevují se teorie o tom, že nejspíš využívají některé vlastnosti společné pro více živočichů – například některé buněčné receptory. Tak tomu bylo i u již zmiňovaného COVID-19, který využíval receptory ACE2 společné všem obratlovcům. Velké mezery v analýze genomů těchto virů však naznačují, že jsme v jejich pochopení stále na začátku. Nová vědecká práce však zdůrazňuje důležitost tohoto výzkumu a sledování mezidruhových virových přenosů v kontextu dopadů na zdraví lidí i zvířat.
Zdroje: nature.com, news-medical.net, sciencenews.org
