Cvičení hraje podle řady výživových poradců zásadní roli při snižování hmotnosti. Přesto se mezi námi najdou jedinci, kterým jdou kila dolů snadněji než jiným. Vědci se snaží jejich tajemství odhalit prostřednictvím drobných rozdílů v chemickém složení jejich těl, zejména na určité skupině molekul, které hrají klíčovou roli ve fungování našeho metabolismu.
Zázračné bílkoviny PGC-1⍺b a PGC-1⍺c
Zmíněnou skupinou molekul jsou koaktivátory gama receptoru aktivovaného peroxisomovým proliferátorem 1⍺ (PGC-1⍺). PGC-1⍺ je bílkovina podílející se na odbourávání sacharidů a tuků v těle. Ačkoli byla již dříve spojována se cvičením a hmotností, mechanismy a procesy, které specificky ovlivňuje, dosud nebyly příliš dobře objasněné a popsané. Týmu odborníků z Japonska se v nedávné práci zveřejněné v časopise Molecular Metabolism podařilo zjistit, že se na těchto procesech ve skutečnosti podílí více variant molekuly PGC-1⍺, konkrétně typy PGC-1⍺b a PGC-1⍺c, které pak mohou mít skutečný vliv na efektivitu spalování tuků a hubnutí.
Laboratorní testy byly provedeny na myších i lidech
Kazuhiro Nomura, expert v oblasti biomedicíny z Univerzity v Kóbe spolu se svým týmem při pokusech na laboratorních myších zjistil, že pokud se hlodavcům během cvičení zvýší exprese variant proteinu PGC-1⍺b a PGC-1⍺c, vyšlou tělu signál ke zvýšení výdeje energie, což vede k následnému úbytku hmotnosti. Závěry si pak vědci potvrdili i na 10 lidských dobrovolnících z řad mužů, kteří byli postaveni na běžecký pás či rotoped. Po cvičení jim byly odebrány malé vzorky tkáně k analýze toho, co se v jejich těle děje z pohledu svalového metabolismu, spalování tuků a spotřeby kyslíku.
Každý z nás hubne jinou rychlostí
Pro účely testování produkce PGC-1⍺ byly některé myši speciálně vypěstovány tak, aby v jejich těle nebyly proteiny PGC-1⍺b a PGC-1⍺c vůbec přítomny. Tito jedinci však nakonec skončili s obezitou či s vysokou hladinou inzulinu v krvi. Do následných testů na lidech tak byli zařazeni i muži s inzulínovou intoleranci. O té je známo, že snižuje hladinu PGC-1⍺ v krvi. Během cvičení pak docházelo ke zvyšování hladiny PGC-1⍺b i PGC-1⍺c ve všech sledovaných případech, v důsledku čehož bylo fungování lidského metabolismu mnohem více efektivní.
Tato zjištění naznačují, že naše schopnost produkovat tyto specifické bílkoviny souvisí s tím, jak snadno si dokážeme udržet naši tělesnou váhu. Došlo tak k potvrzení hypotézy, že geny v kosterním svalstvu do značné míry definují náchylnost organismu k obezitě. Stejně jako u každého zcela nového objevu však nejsou výsledky těchto zjištění zcela jasné, a další výzkum studující tyto procesy na větších a různorodějších skupinách subjektů je tak nezbytný.
Budeme díky novým poznatkům schopni hubnout bez cvičení?
I tak nám však studie dává další vodítko k tomu, proč poměr mezi cvičením a hubnutím nevyvolává u všech lidí stejné výsledky. Na tom, zda a jakou rychlostí se člověku daří hubnout, se pochopitelně neskutečné množství faktorů, ať už ovlivnitelných či pevně daných. Pokud se však podaří aktivitu PGC-1⍺b a PGC-1⍺c v budoucnu uměle řídit, je možné, že se objeví celá řada nových způsobů, jak dosáhnout vysněné postavy. V praxi by to mohlo znamenat objev látky, která produkci těchto proteinů navýší i bez nutnosti fyzického cvičení, což by mohlo najít využití například při léčbě obezity i bez drastických dietních omezení.
Zdroje: sciencedirect.com, ncbi.nlm.nih.gov, sciencedaily.com
